Ta okřídlená věta „co nesnášíš na ostatních je zrcadlem tebe samého“ je skutečně pravdivá. Ale člověk musí být připraven tomu čelit.
Tento magický moment osvícení přišel asi před čtyřmi lety, když jsem byla skutečně připravená začít objevovat, kolik sebe-vytvořených iluzí a nepravdivých sebeidentifikací v sobě mám. Ó Bože! Začalo hluboké léčení mého vnitřního dítěte. Oddalovala jsem ho tolik let. Nechtěla jsem se na to podívat, nechtěla jsem připustit, že v sobě nesu tyto strašné emoce. Bylo to dost zlostné bouřlivé období, musím přiznat. 
Musím se teď nahlas smát, jak na to vzpomínám.
Ano, bloky jsou příšerné – negativně soudit ostatní, sebeospravedlňování, chamtivost, pochyby, strach, nízké sebevědomí, manipulace, žárlivost, majetnickost, předstírání, že jsme někým jiným… Není rozdíl mezi tím, když člověk agresivně vyžaduje rozpoznání nebo souhlas ostatních, nebo jde do pasivity oběti, sebelítosti a deprese. Je to otřesné a všem nám to leze na nervy. Ale je naším “dědictvím” a úkolem na této planetě tyto bloky transformovat v nás samých i v kolektivním vědomí, zvýšit naši vibraci, povznést se nad tu nižší lidskou úroveň a proměnit se do našeho vyléčeného, pročištěného vyššího já. Jsme mnohem větší, než vidíme, než si připouštíme a než věříme.
Naučila jsem se (pomalu) oceňovat každou situaci, výzvu, “křivdu”, nepřijemné setkání… Je to poklad, který mi sděluje něco zásadního. Můžu teď jasněji rozpoznat svoje limitace, bolest, systémy víry, které potřebuju změnit. Už se nesoudím za to, jak se cítím. Můžu se (všichni můžou) vždy více a více přiblížit k lásce, přijetí, soucitu. Nemůžu si už dovolit nebýt sama k sobě upřímná a zůstat slepá. Ignorováním svého stínu si to neulehčím. Vynucováním si věcí silou a mít vždycky zapravdu mi život neudělá hezčím. Jediná úroveň, která má smysl, je láska, soucit, jednota, respekt, svoboda, spolupráce, laskavost.
My už to zvládneme, spolu.