Být obětí nemusí vždy znamenat být obětí. Hra o moc běží vždy na obou stranách. Role oběti často skrývá manipulaci, vydírání, skrytou agresi, zneužívání, SM tendence… Můj učitel to nazývá velkou připoutaností k dramatu a polaritě. Oběť někdy tuto roli vyhledává a dostává za tuto (někdy teatrální) hru různé výhody – lásku, pozornost, sympatii, čas, soucit. Lidé, kteří nevlastní svoji vlastní sílu, hrají roli oběti, aby tak získávali energii od ostatních. Skvělí kompatibilní spoluhráči jsou martýři a zachránci. Jejich největšími nepřáteli jsou agresoři.
Oběti si často nejsou vědomy, že zneužívají ostatní lidi „stejně“ jako jsou ony samy zneužívány agresory. Používají všechnu svoji sílu, aby zůstávaly slabé, potřebovaly pomoc, byly v depresi a izolaci („jsem na všechno sama, už nemůžu“).
Uvědomit si tento vzorec stojí mnoho odvahy a čistou sebereflexi. Bolí to, a to hodně. Vynese to na povrch divoké emoce. Vyžaduje to zažít dostatek předchozího utrpení a zoufalství, až do bodu, kdy už prostě nemůžeme, a pak se musíme změnit. Nakumulované emoce tomuto procesu neskutečně pomohou. Emoční tělo vybuchne, zhroutí se, a uvolněná energie pomůže resetovat, léčit a přeprogramovat celý systém. S intenzivní vědomou praxí pak budeme pomalu schopni změnit své chování, své reakce na spouštěče, systémy víry a potom život.
To je ta nejužitečnější věc ve vztazích. Začátek tohoto transformačního procesu je těžký a skřípeme u něj zuby, ale ta expanze, která na cestě následuje, je nepopsatelně uspokojující.