Stává se vám někdy, že cítíte jiskření a jemnou radost v srdci? Bývá to spontánní, nebo vámi vytvořené určitou činností nebo událostí? Umíte je něčím posílit? Někdy je tento pocit bytí nelehké vytvořit nebo cítit. Někdy i dost dlouho. Ale vždycky je důležité nevzdat to, mít ho na paměti, lechtat ho, krmit ho, a přestože se někdy neukáže mnoho měsíců, myslet na něj s láskou a nechat mu dveře otevřené.
Protože ten pocit je vaše tančící duše, která se raduje, že má svobodu se projevit, že může tvořit, že může roztáhnout křídla. Je to jako probuzení se do Života. Je to pocit smysluplnosti, naplnění, lehkosti, hravosti, tvořivosti. Vede nás dál a výš, kde nám bude ještě lépe.
Nemusíme na něm nijak urputně pracovat, jen mu dát prostor. Jen věřit, že existuje. A následovat jemňoučké nitky, které nás k němu jako pavučinka vedou. Musíme být vnímaví a otevřít oči něčemu, co ještě neznáme. Zaměřit se na pocit, a uvolnit svoji napjatou mysl, vysvobodit se ze zajetých kolejí. Musíme se mít rádi, nebo se o to snažit. Musíme dělat to, co je pro nás dobré. Musíme ty jiskřičky krmit.
Mně v tom na určité úrovni pomáhá hudba. Ta mě dokáže z nuly na sto postavit na nohy a roztančit, inspirovat, teleportovat. To mi pro začátek stačí.
Potom je pro mě důležité být v pohybu. Dát si každý den prostor pro pohyb, protahování, disciplínu nezůstávat v pohodlí a stagnaci.
Nemůžu moc dlouho zůstávat v rutině, přestože je mi to příjemné. Mám tendence tam ospale zůstávat. Ale dusí to moji tvořivost. Je velmi důležité tvořit, anebo dělat obvyklé činnosti vědomě, jiným způsobem, nebo s jiným přístupem.
Ale co mi přináší nejkrásnější pocit naplnění a radosti, je pocit jednoty. Když se mi najednou srdce otevře v lásce, vděčnosti, jemné radosti a barevné vizi, kterou skrze sebe pomáhám ukotvovat na Zemi. Myslela jsem si, že to přijde úplně jinou cestou. Něčím zvláštním, individuálním. Ale ne. Jiskřičky přišly nenápadně, s láskou, když jsem myslela na lidi ve svém životě. Na svoji rodinu duše, se kterou spoluvytvářím něco krásného, co živí naše srdce, co nám dává smysl, při čem mohou naše duše volně létat a dělat to, pro co se tady vtělily. Nejde tam o moji jedinečnost, skvělost a sílu, ale o vzájemnou rezonanci, sladění se a tanec v harmonii, do které společně rosteme. Jde o expanzi do nových rozměrů, o nalézání nových možností, o objevování sebe sama a ztrácení sebe sama v jednotě. Je to o vděčnosti, přijetí, pochopení, nelpění, a zároveň o těch nejkrásnějších přáních.
Pokud si přejete něco víc, poznat svoje spřízněné duše, růst, žít svoje talenty a svůj plný potenciál, zadejte si jasné přání. Řekněte to Vesmíru, mějte jasno v tom, co chcete. A následujte každou malou jiskřičku. Všechno vás povede do toho správného časoprostoru.
„Děkuji ti, milý Bože, za všechna požehnání a dary, s radostí je přijímám.“